" Výchova psa začíná u člověka "

Před pár dny jsem si udělala kafíčko a otevřela časopis SVĚT PSŮ 5 / 2020

V tomto časopise můžete najít plno zajímavých článků o zdraví,výživě a výchově psů.

Na str.48 jsem našla článek " Výchova psa začíná u člověka ", který napsala moje přítelkyně  Emilia Miluše Baco.

(autorka knihy BUDE DOBREJ )

Tento článek by si měl přečíst každý, kdo má doma hafana. ..... někdo má doma pohodáře, někdo zase temperamentního psa. Všichni psi k nám určitým způsobem promlouvají..... prostě se snaží s námi komunikovat a když se dokážeme naladit a vnímat je ,tak můžeme pochopit proč se chovají jak se chovají ..... pracujme na sobě a budeme mít vyhráno :-)

Věřím, až si ten článek přečtete, tak na svého psa budete koukat jinýma očima :-)

Se svolením autorky E.M.Baco a šéfredaktorky časopisu vám tento článek mohu nabídnout..........

O obyčejných psech a lidech Výchova psa začíná u člověka 

Mou parketou jsou agresivní psi, věnuji se jejich převýchově, používám metodu výchovy pozitivním přístupem, která přináší skvělé výsledky.  

 Při každodenních procházkách se svým psem potkávám pejsky a jejich lidi, převážná většina z nich je spokojená a je radost se s nimi zastavit, každý miluje svého pejska, rád o něm mluví, povídáme si, když si psi hrají, navzájem je chválíme, je vidět dobrá výchova a opravdová radost. Potkávám lidi, kteří ví, co dělají a umí to a mají spokojené psy. Mám z toho radost, protože vím, že ne vždy je to úplně samozřejmé. Někdy se na mě obracejí lidé s žádostí o pomoc s pejsky, kteří sice nevykazují žádnou agresivitu, jsou milí, roztomilí, hraví, ale neposlušní, potřebují trochu usměrnit, ukázat řád a disciplínu a připomenout poslušnost. 

 Jsem ráda ku pomoci všem, kteří o to stojí, ráda pracuji s lidmi, kteří chtějí svého psa dobře vychovat, snažím se dle svých schopností a nejlepší vůle být nápomocna, ale přes to se někdy prostě dostávám do situace, kdy i přes všechnu mou snahu i snahu páníčka, i když v mojí přítomnosti pejsek skvěle poslouchá, vím, že naše práce nebude mít dlouhodobé výsledky, nebude pro pána užitečná, protože narážím na povahu člověka, jeho limity, má prostě jiný naturel, práce, kterou po něm chci směrem ke psu nevychází z jeho přesvědčení, jsme na odlišných vlnách, naše spolupráce vychází naprázdno a výsledek žádný. Spolupráce pána, vychovatele a psa prostě má svá úskalí. 

Při tréninku se vždy snažím najít způsob, který bude pro pána nejpřijatelnější, vždy věnuji mnohem větší díl práce člověku než psu. Pes má jasnou řeč těla a dobře se domluvíme, ale pánovi se třeba zdají metody mého přístupu příliš odlišné od jeho chápání psychiky psa, mnohdy nechce opustit tak časté polidšťování psa, tak, jak on vnímá svého psa, chce, abych k němu přistupovala i já, ale v tom se neshodneme. Někdy naopak musím mírnit příliš tvrdý přístup domnělé nadřazenosti, vždy pracuji především s pánem, tam je třeba odvést ten největší díl.  

Člověk psovi zprostředkovává okolní svět 

Když pracuji s páry na výchově, seznamuji se stejným dílem s oběma, určím si charakter psa, ale stejně podstatné je poznat i jeho pána, protože povaha pána a jeho priority jsou to, co on permanentně psovi předává, pes zrcadlí svého pána a neumí to jinak, je to jeho přirozenost.  Při výchově je třeba charakter pána do převýchovy zakalkulovat, jsou to dané hodnoty, které se nedají vyloučit, ani nijak zásadně změnit, jde tu prostě o charakter, je třeba podívat se na oba a hledat úseky, kde si budou navzájem vyhovovat nebo se podporovat nebo se rozvíjet. Pán přijde s žádostí o výchovu psa, ale je mu nepříjemné, že se dozví, že výchova musí začít u něj. Člověk musí být schopný povely, stejně jako trenér, tlumočit svému psu srozumitelně, jasně, bez hraní nějaké převzaté role. Bez vnitřní víry v úspěch a správného vedení, vše zůstává jen na povrchu a časem se vytratí.  Každý máme svoje limity, z nich vycházíme s nimi pracujeme, protože si žádnou nadstavbu koupit nemůžeme, vycházíme z toho, co máme sami v sobě k dispozici, je třeba svou výchovu rozvinout ve svých limitech a nepřebírat nic, co člověku není vlastní.  

Člověk si musí uvědomit, že pes k němu přišel se zakódovaným životem ve smečce, který má v genech, v lidském světě se musí naučit žít dle lidských pravidel a člověk je jeho prostředník mezi ním a světem okolo, to člověk ukazuje psovi nástrahy a přednosti světa, vede psa, ukazuje mu, jak je třeba se chovat. Bez vedení pána se pes neobejde, spoléhá na člověka, obrací se k němu, u něj hledá oporu, bez které by byl jeho život chaotický a nejistý. Odpovědnost člověka ku psu je v tom, určit psovi pravidla jasných příkazů a pochval, hranice, ve kterých se pes bude bezpečně pohybovat a starat se, aby se v takto určeném prostředí jeho pes cítil dobře a spokojeně.   Trenér nebo zkušený vychovatel může pomoci, avšak pouze do určité míry. Důvěru psa, na které vše stojí, si musí umět pán získat sám, ta se nedá přinutit nebo naučit! 

Obyčejná úskalí spolupráce 

Dobrý trenér pracuje s člověkem a psem stejnou měrou, ze začátku spíše s člověkem, protože tam vznikají problémy, pes chce poslouchat, ale člověk mu neumí předat svoje požadavky a zachází s ním nesprávně, pokud má člověk dostatečnou sebereflexi a odpovědnost, hledá pomoc odborníka, ale ani to není úplně snadné.  

Pozor na úžasné trenéry, kteří mají za potřebí vám předvádět, jak ho váš pes skvěle poslouchá a odsune vás na druhou kolej! Jen vám podkope sebevědomí a máte pocit, že se bez trenéra neobejdete, pečlivě vybírejte, komu sebe a svého psa svěříte.     Setkala jsem se s trenérkou, která se chlubila, že se fenečka běhen několika denního tréninku do ní tak zamilovala, že už nechtěla ke své paničce a hrozně plakala, když si ji její majitelka odvážela… Naprosto neprofesionální přístup, non plus ultra, tohle trenér nesmí nikdy dopustit! 

Na druhou stranu snadno zde vzniká pocit nepřátelství k trenérovi, člověk přišel za trenérem, s žádostí, aby mu vycvičil psa, který neposlouchá, nechce se nechat vychovávat sám, žádá, ať se trenér postará o psa a pána nechá na pokoji, ale tak to nefunguje, vždy je třeba pracovat s oběma, i u pána je vhodná náprava, kdyby jí nebylo třeba, pes by byl poslušný a samotné hledání trenéra by nebylo třeba. 

 Dobrý trenér komunikuje se psem přes jeho pána a učí pána, jak předávat své požadavky a jak se psem komunikovat, pán by si měl přiznat svoje nedostatky, učit se novým věcem spolu se svým psem. 

Co vše musí pes umět, co je skutečně třeba?  

Naprostá většina lidí přijde s tím, jak je jejich pes neposlušný, vyjmenuje všechny jeho charaktery a zlozvyky, jako kdyby se je pes naučil sám jako kdyby se to páníčka netýkalo a nebylo to jeho zanedbání, jen málo jich přijde s vlastní sebekritikou.  Klidně se každý z nás může přiznat ke svým nezdarům, to se přeci stává, že se něco nepovede, není třeba se schovávat za domnělé charakterové nedostatky psa, nemusíme umět vše, občas se něco nepovede a fakt, že člověk hledá nápravu, osloví trenéra, už sám o sobě vypovídá o dobré snaze a odpovědnosti. 

Často také od lidí směrem ke psu slýchám: „Ty víš, co máš udělat, ale nechceš!“  Ono je to skoro pravda, pes se moc snaží porozumět příkazu od pána, ví, že pán mu sděluje něco důležitého, na co by měl reagovat, (potud pracuje jeho přirozená inteligence), ale pes nedokáže rozluštit, co to po něm vlastně jeho pán chce, respektive, pán mu to prostě nedokáže jasně a srozumitelně sdělit. V takové situaci pes říká pánovi řečí těla: “Já ti nerozumím, co jsi říkal, co chceš?“, snaží se náznakem, gestem, pohledem vyzvat pána k upřesnění, dva, tři kroky dopředu, říká: „Já vím, že mám něco udělat, udělám to, jen mi řekni co!“, pán stále vede nesrozumitelné bláboly, pes se sám chopí iniciativy, popoběhne, (tohle mám udělat?), přinese klacek, (tohle si chtěl?), snaží se svému pánovi vyhovět, ale jeho činnost se jeví pánovi jako neposlušnost a pokud je hodně hloupý, začne psa trestat… toto je přesná výchova k neposlušnosti.  I takový ignorant může najít cestu, pokud se psovi povede něco, co je v rámci zamýšleného a špatně předaného příkazu, přijatelné a v podstatě odpovídá úmyslu příkazu, rozumný pán takovou činnost psa přijme, pochválí ho za ní a bude ji stále opakovat, oba tím našli společná slova, alespoň nějaká shoda, na tom se dá pracovat dál a mají šanci.  I když výcvik tím pádem vede pes, mají šanci si rozumět, ale i tady je třeba pracovat na převedení souhry do modulu vedení, tedy vedení psa pánem, je třeba mít stále na mysli, že pes se potřebuje o svého pána opřít, potřebuje jeho vedení, jeho oporu, ne hledání náhodného odsouhlasení. 

Citlivý přístup trenéra vyladí komunikaci obou zúčastněných tak, aby si rozuměli, odstraní chaotičnost a pak už jen pracují na zafixování. 

Bez urputnosti 

Při hledání správné míry důraznosti a důslednosti člověka při výchově a práci s povely je třeba udržet správnou míru a nikdy nebýt urputní!  Když člověk psa něco učí, ukazuje mu tím jeho hranice, provozuje s ním činnost, která psovi dává nové možnosti, je to hra i práce zároveň a psa taková činnost baví, zejména, když je chválený a ono je vždy, za co chválit, i za nepatrnou maličkost, navozuje to pocit dobře vykonané práce a pes je tím k práci a učení se ochotnější.  Když ale vládne nesoulad, pán je naštvaný, protože ono je to dost snadné se při nedorozumění naštvat, přenáší svůj pocit na psa, celé učení, výchova, či výcvik jsou vedeny v nepříjemné atmosféře, ta se promítne do chování psa, ten je méně ochotným, snaží se práci spíše vyhýbat, chce 

utéct a dělat si svoje, ale pán má pocit, že psovi nesmí polevit, vynucuje si disciplínu tam kde vládne odpor, jeho snaha o ovládnutí psa se stane urputnou, bez valné šance na výsledek. Pes získá nechuť ke spolupráci, pamatuje si ten nepříjemný pocit pánova naštvání, každý další výcvik je tím urputnější a víc nepříjemný pro oba, přijde vzájemné prosazování se proti tomu druhému, bohužel většinou pán je v takové situaci ten, kdo první sáhne po agresivitě, pes ho následuje, smyčka se roztáčí a výsledek je nezvladatelný, agresivní pes! 

Nebuďte urputní!!!! Výchova psa je především komunikace na obě strany, vnímejte gesta a pokyny, které vám pes sděluje a respektujte je, on se vám odmění poslušností, pro pána, který svému psu rozumí, dokáže být pro něj důvěryhodný, on udělá vše! 

Tady je role trenéra v první řadě o usměrnění pána, nastavení míry důslednosti, uvolnění atmosféry a citlivém vedení výcviku. Pokud trenér v takové situaci zvolí pozici toho „hodného“ a pánovi nechá roli „zlého“, rychle od něj pryč! 

Něco tak ohavného jako „brutálním výcvik“ zde popisovat nebudu, to už jsem udělala v knize: bude dobrej. 

Každý trenér má svou metodu výchovy, či výcviku, kterou nejraději používá, je mu nejpřirozenější, má s ní ty nejlepší výsledky a bude vás ji učit. Vybírejte trenéra dle svého naturelu, metoda, kterou on používá, vás musí bavit a musí vám být blízká, potažmo i vašemu psovi. Já jsem rocker a když mě operní pěvec bude učit svému způsobu zpěvu, protože on ví, že tak je to nejhezčí a nejlepší, i když se budu sebevíc snažit, bell canto v mém podání bude znít směšně a falešně, když budu dle rady pěvce svého hardrockového psa vychovávat bell canto, budu směšná a trapná, brzo se mi bude smát i ten pes a budu v něm vyvolávat rozporuplné pocity, protože on v první řadě pozná, že to nejsem já, že si na něco hraju a nebude to dlouho trvat, nebude mě brát vážně, ve stylu…co mi to tady předvádí…, bude se cítit nepříjemně, moje představení ho neosloví, nechce se podílet na přetvářce a už vůbec ne, ji respektovat.  Pes nebere hry na přetvářku, musím k němu přistupovat upřímně, opravdově, sama za sebe, ukázat mu kdo opravdu jsem a co po něm skutečně chci, žádné naučené pózy! Proto je souhra s trenérem tak 

důležitá. Jeden základní povel, který ode mě pes pro mou upřímnost přijme je víc než výcvik vedený na základě naučených teorií, které nemohu správně interpretovat, v rámci svých limitů a nadání. 

Pokud nejsem trenér, miluju svého psa chci s ním prostě žít, nemám vlohy pro výcvik, určitě zvládnu, sama anebo i za pomoci zkušeného vychovatele základní:“ Stůj a Ke mně!!! To je základ, to musíme umět všichni. „Zůstaň a Sedni!“, jsou další potřebné. S těmi čtyřmi povely zvládneme všechny důležité situace, vystačíme si v základní poslušnosti a pak pro radost obou můžeme nadstavbu rozšířit o další povely a hry, není třeba chtít hned naprostou dokonalost, pár základních povelů, na těch vše stojí! A hlavně nezapomínat na pochvaly, tech je třeba bez omezení. 

Znám i extrém lidí, kteří se na výchovu úplně vykašlali, mají psa stále uvázaného na vodítku, pes štěká a doráží na všechny okolo, jeho člověk ho nechá, jako by nevěděl, jak je to obtěžující pro ostatní i pro samotného psa, který musí žít bez pravidel bez svých jistot a podpory pána.  Tohle je špatně a vím, že jsou to většinou lidé, kteří žádné rady nikdy nevyhledají, nedopřejí svému psovi socializaci s druhými a už z principu své lability odmítnou sebemenší změnu. Budu věřit, že to dělají ve své nejlepší víře, že to není z pohodlnosti ale z nekritické lásky. 

Je třeba vždy najít zlatou střední cestu, naprosto bez pravidel a bez výchovy je špatně, ale stejně tak nechtějte po svém psovi nic, co ho nejste schopni sami, či s pomocí odborníka naučit, dívejte se na vše jeho očima, nepřetěžujte psa, starejte se, aby byl šťastný, i přílišná snaha může vyvolat chaos! 

Po čtyřech letech jinak??? 

Někdy se setkávám s přemírou snahy o odborné vedení, někteří páníčkové v dobrém úmyslu najít toho nejlepšího trenéra je opakovaně střídají, pak vyprávějí, že ten, ho naučil to, ten ono, zlobí se, že mu každý dal jiné rady, mnohdy protichůdné, ale chyba není na straně trenéra, je v postoji pána, který hledá ten nejlepší servis pro svého psa, třeba tak, jak je zvyklý u svého auta, ale zapomíná, že pes má duši. Auto si nepamatuje, že v minulém servisu mu seřizovali otáčky motoru jinak, ale pes ano, je zmatený, když se jeho člověk na základě další „zaručené“ rady začne chovat jinak, předvádět jiné postoje, když začnou platit jiná pravidla, 

prostě nastupuje chaos a ten vede jen k dalšímu chaotickému chování, tahle cesta opravdu nemá kýžený cíl, méně je někdy více. 

Jeden příklad z nedávna:  Paní, mě oslovila se svým čtyřletým pejskem, začala pochvalou, jak mě můj pes krásně poslouchá a že sama doufá, že i ten její bude někdy tak hezky poslušný... po čtyřech letech?  Vyprávěla, jek zkouší různé metody, cvičáky a trenéry… opravdu, ještě stále jí to nedošlo…, pes už to prostě vzdal, je hodný, ale má paničku, kterou nemůže brát vážně, je bázlivý z nejistot, které mu jeho panička stále vytváří v soužití, prostě to vzdal, pokud slyší nějaký příkaz, prostě si lehne a nedělá nic.  Z mého pohledu je to rozumný pes, který převyšuje svou paničku a má dostatek síly a charakteru, aby nesklouzl k agresivitě. Chtěli byste žít s někým, kdo vám neustále bude měnit způsoby komunikace, příkazy a odměny, prostě se každý půl rok k vám začne chovat jinak? Cením si snahy o výchovu, opravdu moc, zvlášť, když se setkávám převážně se psy, u kterých výchova totálně selhala, ale vždy je třeba najít správnou míru, nadbytečné hledání a změny jsou na závadu. Tenhle pes prostě jen rezignoval, jiný případ je, když se pes rozhodne vzít situaci do svých tlapek, už má všeho dost a stane se z něj agresor. Bohužel, to nejsou výjimečné případy. 

Je spoustu metod výchovy, výcviku, každý upřednostňuje své způsoby práce, někdy s odměnami ve formě pamlsků, někdy zapojením činností a her, které pes miluje, jindy tvrdým přístupem i podmínkami a uvolněním beznátlakové zóny, rozfázovanou prací – cestou k cíli, je jich mnoho, každý trenér má tu svou, se kterou dosahuje těch nejlepších výsledků, ta, kterou se rozhodl používat je pro něj tou pravou z důvodu souznění s vlastním charakterem, rozumí jí a věří jí, může se za ni postavit z vlastního přesvědčení, na základě zkušeností. Takový přístup má každý trenér, který dělá odpovědně svou práci, dělá ji z vnitřního přesvědčení, našel si svou metodu, která mu v práci vyhovuje. Člověk, který hledá pomoc odborníka by měl před začátkem spolupráce zhodnotit, zda si budou všichni tři rozumět lidsky a chápat se i ve způsobu výcviku, bez vzájemného porozumění nebudou výsledky.  

Každý, kdo si pořizuje pejska, si v návalu radosti a těšení se, musí také uvědomit tu odpovědnost, kterou na sebe bere, zodpovědně rozhodnout, 

jaké plemeno si pořizuje, jeho charakter musí odpovídat možnostem a limitům pána, je třeba se poučit o výchově, zvážit, zda ji pán skutečně zvládne a pokud ne, jaké možnosti má a tady pečlivě volit komu sebe i svého psa svěří.  I když bude třeba pomoc trenéra, i tak preferuji především respekt k pánovi, spokojený pes potřebuje pána, o kterého se může opřít, nechce hledat oporu v trenérovi, kterého vidí jednou za týden!  Pán má odpovědnost za výchovu, cvičák může být v tom lepším případě zpestření pro oba, ale nemůže nahradit pozici pána, který se psem žije, k němuž se pes obrací, když hledá podporu a bezpečí. Když si pořizuji psa, tohle prostě musím zvládnout! 

Rady, informace a pomoc ano, ale není možné celou výchovu svěřit někomu jinému, kdo si to myslí je blázen! 

Někdy stačí, když člověku, který přišel s žádostí o radu, jen řeknu, co a jak upravit, dělat trochu jinak, poupravíme postupy a běhen chvilky se reakce změní, nastoupí komunikace a hned po ní nadšení psa i pána, pak je radost pomáhat obyčejnou radou.  Všichni psy milujeme, každý to máme v sobě, umíme žít se psy, jen někdy stačí změnit gesta a slovník, nemluvit víc, než je třeba, ale víc naslouchat, věřit sobě i psovi, vnímat řeč gest psa, a když slyším od pána větu: „No jo, on mi to už dávno říkal, já to neviděl...“, vím, že ti už jsou v pořádku.  

Když začnete vnímat vše, co vám pes sděluje, začnete si vzájemně důvěřovat, psa začne zajímat, co mu říkáte, poslouchá a rozumí, už víte, že nikoho jiného nepotřebujete, může nastoupit vzájemný respekt, váš pes je radostný a poslušný, už se vezete na vlně štěstí a já vám to všem ze srdce přeji! 

EMBC www.budedobrej.eu